Životopis

• Úmrtí: 19.8.2012

  

• 1936 – 15. 10. narozen ve Zlíně, rodiče byli učiteli v Uherském Hradišti, kde prožil dětství a dospívání. Otec Miloslav zemřel v roce 1961, matka Jarmila v roce 1994.
• 1941-1954 – základní škola a gymnázium v Uherském Hradišti.
• 1954-1959 – absolvoval obor filozofie a dějepis na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, obhájil diplomovou práci Světový názor T. G.Masaryka (vedoucí práce Luboš Nový, konzultant prof. J. L. Fischer).
• 1959-1961 – základní vojenská služba.
• 1961-1964 – vyučoval filozofii a formální logiku na Pedagogickém institutu ve Zlíně (tehdy Gottwaldově), publikoval první odborné texty z oboru sociologie, aktivně se účastnil snah o reinstitucionalizaci sociologie jako vědního oboru.
• 1964-1967 – výzkumný pracovník Ústavu sociálně-politických věd Univerzity Karlovy, kde se pod vedením Pavla Machonina podílel na koncepci a realizaci největšího sociologického výzkumu té doby – výzkumu sociální stratifikace československé společnosti. Výzkum byl publikován knižně, kniha však byla po sovětské intervenci stažena a vyřazena z knihoven. Týž osud potkal Malý sociologický slovník, který připravil a vydal ve spolupráci se Zdeňkem Strmiskou a Josefem Ludvíkem Fischerem.
• 1966 – kandidát sociologických věd a PhDr.
• 1967-1979 – odborný asistent katedry sociologie Filozofické fakulty UK, po roce 1970 (zrušeno členství v KSČ) s výrazně omezenými možnostmi publikačními a pedagogickými, po infarktu v roce 1979 byl přeřazen do knihovního střediska.
• 1979-1987 – formálně vzhledem k zdravotnímu stavu veden jako vědecký pracovník nejnižší kategorie, reálně zařazen jako pomocný knihovník v Knihovním středisku Filozofické fakulty UK. Změněné pracovní schopnosti (zkrácený pracovní úvazek) využil k aktivnímu sebevzdělávání a později k přednáškové a publikační činnosti v tzv. šedé zóně (malotirážní tisky různých vědeckovýzkumných ústavů, přednášky v Prognostické společnosti ČSVTS, později v Československé sociologické společnosti a ve Slovenské sociologické společnosti). Spolupracoval s brněnskou samizdatovou skupinou Prameny (Jelínek, Müller, Jochmann, Černohorský, Turek) při přípravě a vydávání překladů společenskovědní literatury: připraveno celkem 40 titulů, které většinou po roce 1989 vyšly knižně v několika nakladatelstvích. S Josefem Alanem vydával od roku 1987 samizdatový časopis Sociologický obzor, který se od roku 1990 změnil v S-OBZOR.
• 1988-1990 – na základě konkurzu přijat jako vědeckotechnický pracovník do Ústavu pro filozofii a sociologii ČSAV, kde se znovu začal systematicky zabývat teoretickou sociologií, krátký přednáškový pobyt v Polsku.
• 1990 – habilitován docentem pro obor sociologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (k 1. 6. 1990), studijní a přednáškové pobyty ve Francii a Itálii, zvolen poprvé předsedou Masarykovy československé sociologické společnosti.
• 1990-1996 – přechází na Fakultu sociálních věd UK, na základě konkurzu se stává vedoucím katedry sociologie, v roce 1991 poprvé zvolen děkanem fakulty (nástup k 1. 2. 1991), na jejíž koncepci intenzivně pracoval. Členem redakční rady Sociologického časopisu, vědecké rady Univerzity Karlovy, vědecké rady Sociologického ústavu AV ČR atd. Krátkodobé studijní pobyty v USA, Polsku, Německu a Rusku.
• 1992 – jmenován profesorem pro obor sociologie (14. 10. 1992); zvolen předsedou Masarykovy české sociologické společnosti (po osamostatnění sociologické společnosti slovenské), ve funkci do roku 1994;  po celou dobu výkonu děkanské funkce se intenzivně věnuje pedagogické činnosti s vysokým úvazkem (vyučuje dějiny sociologie, soudobou světovou sociologii, úvod do studia humanitních věd a výběrové přednášky pro magistry a doktorandy), kromě toho publikuje v odborném tisku, veřejně přednáší a vystupuje v médiích a vědeckých společnostech, je členem pracovní poradní skupiny prezidenta republiky.
• 1993 – podruhé zvolen do funkce děkana Fakulty sociálních věd UK.
• 1997 – k 31. 1. končí druhé děkanské funkční období – od 1. 2. prorektor Univerzity Karlovy (do 31. 1. 2000).
• 2000 – bez akademických funkcí, profesor sociologie Institutu sociologických studií FSV UK; hostující profesor Masarykovy univerzity v Brně; externě přednáší sociologii na katedře kulturologie a katedře sociologie FF UK v Praze a na Fakultě humanitních studií UK; místopředseda Masarykovy české sociologické společnosti.
• 2001 – předseda Masarykovy české sociologické společnosti; expert Světové banky pro modernizaci výuky sociologie v Ruské federaci.
• 2002 – podává návrh na udělení čestného doktorátu UK prof. Zygmuntu Baumanovi a 17.10. se účastní slavnostní promoce jako promotor.
• 2003 – řád rytíře Akademických palem (Francouzská republika)
• 2004 – jeden ze zakladatelů Knihovny Václava Havla, o.p.s.
• 19. srpna 2012 – zemřel náhle v Praze

Členství v orgánech, organizacích a redakčních radách

• Masarykova česká sociologická společnost (1990-1994 předseda, od r. 1997 člen výboru, od roku 2000 místopředseda, v roce 2001 předseda)
• Polská sociologická společnost – zahraniční člen
• člen Ruské akademie společenských věd (od roku 1994)
• člen Učené společnosti ČR (od roku 1998)
• člen Masarykovy společnosti
• člen Vědecké rady Univerzity Karlovy (1991-2003)
• člen Vědecké rady Fakulty sociálních věd UK (od roku 2004 čestný člen)
• člen Vědecké rady Pedagogické fakulty UK (do roku 2000)
• člen vědecké rady Masarykovy univerzity v Brně (2004-2006)
• člen redakční rady Sociologického časopisu
• člen redakční rady časopisu Sociologija (RUDN Moskva, od roku 1997)
• člen redakční rady časopisu Cogitans (Polsko, od roku 2007)
• člen správní rady Vzdělávací nadace Jana Husa (do r. 2012)
• patron Vzdělávací nadace Jana Husa (od dubna 2012)

Ocenění

• 1997- Medaile za zásluhy o Univerzitu Karlovu
• 1998 – Jubilejní medaile k 650. výročí založení Univerzity Karlovy
• 1998 – Cena rektora Univerzity Karlovy za Velký sociologický slovník (pro celý tým editorů)
• 2006 – medaile Ruské univerzity družby národů v Moskvě
• 2007 – Cena rektora Univerzity Karlovy za nejlepší publikaci v roce 2006 v oboru společenských věd za knihu Společnosti pozdní doby
• 2009 – zlatá medaile Masarykovy univerzity v Brně

Ocenění in memoriam

5. října 2012 – Cena Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97

16. listopadu 2012 – Medaile Josefa Hlávky, udělená Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových

Moje studia v době poststalinské

V zajímavém románu německého spisovatele Daniela Kehlmanna Vyměřování světa říká nevrlý matematik Gauss – „je to zvláštní a nespravedlivé, názorný příklad politováníhodné nahodilosti existence, že se člověk narodí do určité doby a je k ní připoután, ať chce nebo nechce. To nám poskytuje nespravedlivou výhodu před minulostí a dělá z nás šašky budoucnosti.” Je to variace na myšlenku, kterou formuloval ruský filozof a sociolog, ostatně výjimečně dobrý, Jurij Davydov, když se ho ptali, jak přežíval léta stalinská a poststalinská – „dobu si nevybíráme”. A dodejme ještě, že si nevybíráme ani místo ani rodinu, do nichž se jako do výchozích „životních souřadnic” rodíme. A dále, jak říkají američtí sociologové manželé Bergerovi: v každé etapě života přepisujeme svůj vlastní životopis – nikoliv nutně a vědomě, nikoliv proto, že lžeme, ale proto, že svou minulost vidíme z jiného zorného úhlu, jinou optikou, na základě jiné životní zkušenosti. Já pak tomu říkám – vyprávíme příběh, jehož konec známe, ale Gauss nás upozorňuje, abychom jej vyprávěli tak, abychom se nestali „šašky budoucnosti”.

Nebudu vyprávět o tom, jak jsem trpěl za stalinské éry, jak mě můj třídní původ marginalizoval ke studiu toho, co jsem nechtěl a co jsem si pak zamiloval, ani nebudu vyprávět o tom, jak jsem statečně odolával pokušení ďáblovu a odmítal nabídky členství ve straně, nebudu to vyprávět prostě proto, že po masarykovsku – nechci lhát. Narodil jsem se do komunistické rodiny, komunistické ideály byly u nás přijímány jako moderní verze opravdového humanismu a sociální spravedlnosti, část mé rodiny za účast v komunistickém odboji byla v koncentračních táborech a manžel mé tety byl sťat v Plötzensee – tamtéž, kde Julius Fučík. Ostatně moje teta byla v koncentráku s Marií Zápotockou a znala se s Fučíkovou i Švermovou, s Nejedlým i Zápotockým a snad i letmo s Gottwaldem. Protože konec 30. let prožila v sovětském Rusku a protože byla nejen ideologicky indoktrinována, ale i vnímavě poučena (podobně jako se v Moskvě poučil spisovatel Jiří Weiss – viz jeho Moskva-hranice nebo Dřevěná lžíce), odešla z politiky hned po roce 1948, protože tušila, kam vývoj směřuje, a natrvalo se odstěhovala do Krnova, daleko od Prahy. Věděla, co činí a proč to činí. Co si myslela o mém poznávání marxismu a nikoliv fanatickém, ale věcném ztotožnění s komunistickou ideologií zejména po Stalinově smrti (můj vztah ke Stalinovi ve věku 17 let, kdy zemřel, byl ambivalentní – dozvuky osvobození se střetaly s tím, co se již povídalo o realitě sovětského systému), jsem se od ní dozvěděl až v 60. letech, kdy jsem byl zbaven iluzí a sám jsem nastoupil cestu reformisty a revitalizátora buržoazní pavědy – sociologie. Stručně – bála se tehdy o mě…

Na filozofickou fakultu jsem byl přijat na základě kladné odpovědi na jedinou otázku. Podle předpisu jsem měl být sice přijat jako excelentní gymnazista (jedenácti- či dvanáctiletkář, již si přesně nepamatuju) bez zkoušení, ale na obor z hlediska budoucího uplatnění pro mé rodiče enigmatický (filozofie a dějepis) se hlásilo podobně excelentních uchazečů zřejmě více, takže ústním zkouškám jsem se nevyhnul. Odpověděl jsem, myslím, že bez zakolísání všechno, ale komise přece jen definitivní verdikt nevydala před poslední otázkou, kterou mi položil tehdy asistent Jiří Cetl – který významný český či moravský skladatel se inspiroval ruskou literární tematikou. Otázka stejně „dobová” jako zapeklitá. Odpověděl jsem bez váhání, že Janáček a že znám Tarase Bulbu (hradišťský symfonický orchestr – Slovácká filharmonie řízená odborným učitelem Oldřichem Halmou měla Tarase Bulbu trvale na programu) a že vím o Káti Kabanovové, kterou jsem ovšem neviděl… a bylo rozhodnuto.

Malé ex tempore – dnes má moje rodné město fotbalový klub Slovácko, na nějž platí velké částky soukromí sponzoři, kteří za statisíce kupují hráče, ale amatérský symfonický orchestr…? To ex tempore je funkční: vyrůstal jsem nejen v komunistické rodině, ale také na malém slováckém městě s mimořádnou kulturní elitou – učitelé J. H. Štěrba (učil mě v obecné škole), Josef Pospíšil, spisovatel Bedřich Beneš Buchlovan měli neuvěřitelné „domácí galerie” moderního (!) umění – Procházku, Fillu, ale i Kubištu, samozřejmě malíře místní, Úprku, Frolku, sbírali například různá vydání Máje s ilustracemi Alšovými, Zrzavého i Svolinského… A to mně bylo přístupno, nebyl jsem kulturní idiot, což se jen zdánlivě vylučuje s mým komunistickým přesvědčením rané a střední adolescence. Sám jsem (poněkud naivně) maloval, četl nejen dobovou literaturu (upřímně jsem nesnášel sovětské budovatelské romány, z nichž čišela nepravdivost a kamufláž, což ale nemohu říci o některých sovětských filmech, jež jsem dodnes neshledal úplně zavrženíhodnými), ale přečetl jsem systematicky celou francouzskou a ruskou „velkou klasiku”.

Studia filozofie sice byla poznamenána dobou, ale ne tolik, jak se retrospektivně zdá – Jiří Cetl nás učil dějiny filozofie, myslím, že velice slušně, i když jsme se k německé klasické filozofii nedostali, docent Macháček zajímavě přednášel o novopozitivismu – ten jsem jako filozofickou doktrínu tedy znal již na sklonku 50. let, což se mi potom v sociologii náramně hodilo, Jiří Gabriel přednášel českou filozofii – a dlužno říci, že věcně, klidně, bez ideologického patosu (jímž se vyznačoval třebas historik Hejl) včetně Masaryka a Rádla, Lubomír Nový pak ruskou filozofii. Zařazení ruské filozofie do studijního curricula bylo jistě dobovou úlitbou ideologickému božstvu, ale Nový nás dokázal – a opět věcně – přesvědčit o tom, že ruské myšlení nelze marginalizovat, že i Černyševskij se dá číst (Nabokov jak známo nebyl téhož názoru), a nejen proto, že jej měl rád Lenin, a že Dostojevskij byl stejně tak spisovatel, jakož i myslitel první třídy (což jsem ovšem již věděl). Jistě, že těžiště bylo ve výkladu ruské „revoluční demokratické” tradice, že výklad těch, které čteme dnes (Solovjov, Berďjajev, Sorokin, Šestov aj.), nebyl možný, ostatně ani si nemyslím, že by Luboš Nový k jejich textům měl přístup. Vcelku si nemohu stěžovat, pokud nesrovnávám nesrovnatelné – co bylo možné na sklonku 50. let, je nesrovnatelné s tím, co je možné dnes. Jde pouze o to, zda si tohoto malinkého rozdílu dovedeme dostatečně vážit a zda s vaničkou někdy nevyléváme i dítě. A potom – velké setkání s J. L. Fischerem, o němž jsem již několikrát psal, pominout jej nemohu: bylo to setkání zázračné, my jsme ho však hodni nebyli – byli jsme hloupí, nevzdělaní jelimánci, kteří nedokázali docenit to, co Fischer nabízel. My jsme mu prostě někdy nerozuměli – ptali jsme se téměř sit venia verbo imbecilně, proč nám vykládá o Šaldovi, o Masarykovi, o svých sporech s Benešem, o meziválečné levici, o Václavkovi… když přece má s námi číst Leninovy komentáře k Heglově Velké logice… Fischer Lenina nekritizoval, v úvodní přednášce vzdal povinnou (?) úctu jeho pronikavému intelektu a zejména tomu, že dokázal Hegla číst v době, kdy se připravovala revoluce, ale jinak ho prostě po právu jako filozofa ignoroval. To jsme ale tehdy nedokázali domyslet…

Studia historická byla myslím pořád na velmi solidní úrovni, přesněji, možná se vracela na svou původní trajektorii, „staří profesoři” Macůrek, Stiebitz, ale i naši profesoři prehistorie nás učili nejen řemeslu, ale především úctě k oboru a vědecké etice, která se pomalu vracela na své ztracené místo. Přednášky profesora Stiebitze byly prostě nezapomenutelné – dokázal z výkladu jednoho řeckého slova vykřesat dvouhodinovou přednášku, která se pohybovala od čisté antické filozofie přes renesanci k astronomii a v jednom případě (Sokratově) až k porodnictví… A ti mladí, s nimiž jsme se později spřátelili, začínali otevírat nové obzory, třebas Josef Válka nás seznámil s dílem Pekařovým, poslouchali jsme ale také přednášky z estetiky Olega Suse – o tom, jaký to byl intelektuální (ale i teatrální) zážitek, bylo ostatně již leccos napsáno.

Nemohu a nechci pominout své politické enagagement. Představa, že jsem neměl politické problémy, protože „jsem byl ve straně”, je mylná a naivní – měl, byť na jiné úrovni než ti, kteří přišli z jiného prostředí a s jiným duchovním a ideovým zázemím – ti prostě mlčeli, nemohli totiž jinak. Nás několik, kteří jsme měli i svazácké funkce (myslím, že jsem byl jeden rok dokonce předsedou fakultního výboru ČSM), politicky naráželo proto, že se v nás tehdy střetávalo přesvědčení (stále labilnější) s realitou (stále stejně šedivou, i když zdaleka již ne tak krutou). Na nástěnce jsme vyvěšovali úvahy o politické demokracii – a byli tázáni, kdo to psal a proč, naivně jsme diskutovali a po 20. sjezdu (1956) a maďarských událostech jsme podlehli (mnozí a v různé míře) hluboké skepsi. Ne o tom ale chci psát, protože psát si životopis na základě toho, že přece znám konec té pohádky, je neslušné. Chci psát o něčem jiném a co snad by zapomenuto nemuselo být a mohlo by to být připsáno k dobru i těm, kteří se tehdy mýlili a žili v iluzích.

Někdy ve 3. ročníku došlo k aféře, kdy měl být ze studia pro své „bigotní náboženské přesvědčení” vyloučen (dnes již žel zesnulý) Radovan Perka. Fakultní výbor ČSM v čele s Jiřím Fukačem (porevolučním prorektorem MU) a mnou se za Perku ostře a důrazně postavil s tím, že pro náboženské přesvědčení nelze nikoho z vysoké školy vylučovat. Argumentace byla jistě sofistikovanější, ale vyvolala skandál: byli jsme povoláni před komisi svolanou děkanem, literárním vědcem Josefem Hrabákem (věc mu jistě byla osobně nepříjemná), přesvědčováni tu tím tu oním potentátem či učitelem fakulty, leč trvali jsme na věci neústupně. Na čas „případ Perka” usnul a po několika, tuším, měsících se vynořil znovu, tentokrát ale v podobě razantnější, kdy jako důvod eventuálního vyloučení se neuvádělo – nic. My marxističtí radikálové jsme byli decentně, ale důrazně upozorněni, abychom se „teď do toho nepletli, protože je to věc státní bezpečnosti”… I tak jsme poslali děkanovi dopis, zda je možné vysvětlit, o jaký trestný či podobný čin se jedná, odpověď – ústní – zněla žoviálně – „chlapci, na to se mě neptejte, o tom nevím nic”. Radovan byl vyloučen, nakonec skončil jako ředitel jazykové školy – a co doklad toho, že on sám si našeho postoje vážil (a věděl o něm, samozřejmě), svědčí to, že na oslavu svých narozenin nás pozval, ačkoliv jsme do okruhu jeho společenství nepatřili.

A tak jsme vlastně po celou dobu studia žili v jakýchsi paralelních světech – ti, kteří s marxismem nikdy ani nekoketovali (například Viola Fischerová nebo Jiří Paukert, známý jako básník Kuběna), tvořili svůj, intelektuálně bohatý, ale fakultní administrativou nerespektovaný okruh (proto se oni v Perkově aféře jinak než jeho morální podporou angažovat nemohli, zatímco s námi se diskutovat muselo). Potom jakýsi neutrální střed, jenž byl politicky indiferentní, a nakonec my, kteří jsme byli ve straně a kteří jsme se pomalu a bolestivě vymotávali z vlivu marxistické doktríny. Ne, nebyl to již ani zdaleka dogmatický marxismus, tupý a nadutý, „učení všech učení”, jak se tehdy říkalo, byl to onen marxismus, který dnes každý vzdělanec zná třebas jen z ukázek Marxových Ekonomicko-filozofických rukopisů z roku 1844, které jsme tehdy ještě nemohli znát, marxismus humanistický, jakkoliv kontradiktoricky to dnes zní. Ale náš životní běh prokázal, že jsme si svou lekci pokory odsloužili a že nemáme koho prosit za odpuštění. Ani se sebeponižovat a kát.

Dnes tedy známe konec pohádky, kterou jsem vyprávěl tak, jak si ji pamatuju v upřímné snaze nestylizovat se do pózy, která tolik nesluší těm, kteří neudělali nic víc, než že se kdysi narodili do nesprávné rodiny. Většina z nich netrpěla tolik, aby to onu pózu ospravedlňovalo. Opravdových mučedníků, trpitelů a hrdinů ostatně máme tak jak tak dost – a vážíme si jich méně, než si zaslouží – pokud o nich vůbec něco chceme vědět.

Miloslav Petrusek, 2009