Poděkování vnuka prof. Miloslava Petruska – Jana Holuba – za udělení ceny
5. října 2012, Pražská křižovatka
Dobré odpoledne.
Vážená paní Dagmar Havlová,
vážení členové správní rady Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97,
vážení členové rady ceny VIZE 97,
dámy a pánové,
drahá rodino…
. . . . .
Se smutkem, ale zároveň s velikým pocitem štěstí, bych rád jménem svého dědy, pana Prof. Miloslava Petruska, upřímně poděkoval za udělení této ceny. Je mi velikou ctí a je mi velikým potěšením, tak jak tomu bylo i pro něj samotného.
. . . . .
Rád bych zvláště zmínil veliký dík za to, že se nadace, v čele s paní Dagmar, rozhodla cenu udělit i po náhlém úmrtí laureáta. Děkuji také panu docentu Jiřímu Fialovi za pečlivou přípravu vydané knížky a Martinu Bútorovi za jeho laudatio, které si děda osobně tolik přál.V neposlední řadě bych si dovolil osobně poděkovat Aleně – za tolik péče a podpory po jeho boku. Jsem si jistý, že i děda sám by tak učinil.
. . . . .
Je tomu už dávno, kdy jsem jednou mluvil s dědou po telefonu – tak, jak jsme to snad každý týden kdysi dělávali. Na mou otázku mi tehdy odpověděl, že je irelevantní. Bylo mi asi šest let… Děda ctil Tomáše Garrigue Masaryka (a jeho výchovu) a žádal stejný druh respektu ke své osobě i ve stáří – za oslovení dědečku bych vskutku nebyl odměněn jeho úsměvem… Věřte však – byl to krom velkého sociologa také ten nejdražší děda na světě.
Seděl jsem s ním naposledy v neděli odpoledne, přesně týden předtím, než náhle odešel, a povídali jsme si – tentokrát o věcech vážných a příliš jsme nežertovali. Přesto se děda ke konci odmlčel a trochu ostýchavě připomněl, jak moc se těší na říjen, jak moc mu schází pan prezident a jak si této ceny opravdu váží.
„Chlapče – větší metál už dědek nedostane, s tím nepočítej“, řekl mi a rozloučil se…
. . . . .
Dovolte mi, abych Vám svého dědu – tedy pana Profesora – krátce připomněl textem, který napsal úvodem své knihy Společnosti pozdní doby.
V bábelské knihovně Jorgeho Luise Borgese
Geniální mystifikátor a jeden z největších spisovatelů „pozdní doby“ Jorge Luis Borges napsal povídku (je-li to ovšem povídka), v níž je takto popsána „bábelská knihovna“: „Všechny knihy, ať seberozdílnější, jsou tvořeny stejnými prvky, mezerou, tečkou, čárkou a dvaadvaceti písmeny abecedy. V celé obrovské Knihovně nejsou ani dvě knihy úplně stejné. Z těchto nevyvratitelných premis lze vyvodit závěr, že Knihovna je završený celek a její regály zahrnují všechny možné kombinace (obrovský, i když nikoliv nekonečný počet) dvaceti ortografických znaků, tedy všechno, co lze vyjádřit ve všech jazycích. Všechno: velice podrobnou historii budoucnosti, vlastní životopisy archandělů, přesný katalog Knihovny, tisíce falešných katalogů, důkaz nesprávnosti těchto katalogů, gnostické evangelium Basiledovo, komentář k tomuto evangeliu, komentář ke komentáři, pravdivé vylíčení tvé smrti, překlad každé knihy do všech jazyků, jakož i interpolace každé knihy do všech knih.“
Borges správně a bezchybně vyvozuje, že existence takové knihovny by nejprve musela vyvolat euforickou radost, pocit podivného štěstí nad tím, že vlastníme nedocenitelný poklad vědění. Současně se ale, praví Borges, lidí, kteří o bábelské knihovně měli tušení, zmocnila nesmírná sklíčenost a obava – co když v té knihovně jsou tajemství (a nemohou tam nebýt), jež by lidé vědět neměli? A jak je vůbec možné, že taková knihovna byla vytvořena? Jakým jazykem? Jaký má ten jazyk pravidla? A co když existuje tajuplný knihovník, který četl knihu, jež je dokonalým výtahem obsahu všech knih? A taková kniha tam přece musí být a ten člověk se potom svým věděním podobá bohu… A byly rozmanité interpretace knihovny samotné – jedni tvrdili, že je svrchovaným rozumem, a druzí, že nesmyslnost je v ní normálním jevem a rozumnost je zde spíše skromnou výjimkou…
Na tuto Borgesovu povídku jsem si vzpomněl, když jsem poprvé po letech cestovní abstinence někdy v únoru roku 1995 vstoupil do knihovny univerzity v Konstanci: byl jsem v bábelské knihovně, kde bylo všechno, všechno od Parsonse a všechno proti Parsonsovi, všechny odkazy na Parsonse a všechno, z čeho velký Parsons sám opisoval. Byl tam celý Weber asi v sedmi obrovských policích s komentáři, které není možné přečíst za celý život, byli tam marxisté i antikomunisté, byli tam autoři veleznámí a veleslavní i autoři, o nichž už dávno nikdo nic neví a asi ani nebude toužit vědět – ale kdo ví?
Nejprve jsem si zoufal, potom jsem se ale rozhodl být bábelským knihovníkem a vnést do věcí řád. Začal jsem studiem toho, o čem jsem v důsledku te dvacetileté intelektuální průrvy neměl příliš potuchy, tedy interpretativní sociologií, fenomenologií, etnometodologií – a nerozuměl jsem téměř ničemu. Ale byly tu katalogy ke katalogům, slovníky ke slovníkům, svítilo slunce a byl nádherný únor, nad nějž krásnějšího jsem již nezažil. Být v bábelské knihovně můžete být jenom jednou v životě, pokud se vám to poštěstí, a takový zážitek se neopakuje.